Klavír za všechny prachy
Když se moje manželka rozhodla udělat z našeho syna Honzy Mozarta, byl jsem plný skepse. Žena mne přesvědčila, že náš Honzík musí mít doma piáno. Našel jsem tedy stránku Pianos.cz, kde nabízeli pronájem prvotřídních pianin, ale manželka trvala na tom, že musíme mít klavír vlastní a že se nám bude hodit do obýváku. I když jsem argumentoval absencí hudebního sluchu v mé i její rodině po několikadenní absenci manželského života jsem musel uznat, že pronájem je hloupost a že musíme mít vlastní klavír, protože jsme kulturní rodina.
Měl jsem dát tenkrát na svůj vlastní úsudek. Náš čerstvý školák Honzík, který v plzeňské školce Na dvorku dostal základy hudebního vzdělání, má tlusté krátké prsty po mně. A já mám pro představu tak krátké prsty, že při stlačení klávesy shift nedosáhnu druhým koncem ruky ani na e. Uměl jsem si představit co to pro Honzíka bude, když ho budeme nutit být něčím, čím být nechce. Ze mě matka chtěla mít sekretářku, abych byl celý rok pěkně v teple. Šoupla mě na ekonomku a tam se mi holky celé čtyři roky smály, že musím mačkat velká písmena nosem abych splnil časové limity na psaní na stroji. Když jsem se to ale Marii snažil vysvětlit, tak mi odvětila velmi postmoderně: „Václave, a ty bys chtěl aby naše dítě smrdělo celý život v kanceláři jako my? Nechceš aby se náš Honzík podíval do světa, když máme tu demokracii?“ Moje manželka má prostě neoddiskutovatelné závěry. Proto jsem asi za týden od tohoto rozhovoru začal inzerátem shánět pianino. Aby moc nestálo, hlavně aby hrálo a podle rady manželky jsem tam ještě připsal: „nejlépe tmavé“ aby se nám barevně hodilo do obýváku.
Asi za týden v šest večer se nám doma rozezvonil telefon. Honzík si právě v dětském pokoji psal úkoly a netušil, že se v obýváku dovršuje plán, který ho má připravit o dětství. Z telefonu se ozvalo: „To je pan Plichta? Tady Kováč, já mám klavír. Může bejt i černej. Levnej. A hraje. Kolik mi za něj dáte?“ Přirozeně jsem se zeptal co to znamená, že „může bejt i černej“? Dobrý muž na druhém konci drátu mi s klidem odvětil, že jeho bratr je lakýrník a že mi ho klidně nalakuje, ale to bude za příplatek. Zeptal jsem se tedy, jakou má klavír původní barvu a jaká bude jeho cena. Pan Kováč na chvíli znejistěl a pak řekl: „no je takovej světlej, ale můžem vám ho přetřít, za tři stovky.“ Protože jsem nechtěl snižovat cenu nástroje nepůvodním lakováním, řekl jsem, že to nebude potřeba a znovu jsem se zeptal kolikže by stál. Dobrý muž se ovšem nechtěl vzdát bez boje a otázku ceny neustále zamlouval novými otázkami: „Židličku k tomu taky budete chtít? Máme židle i ke klavíru, takovýty točitý, za stovku nebo takový pěkný vyřezávaný s pružinou.“ Ztrácel jsem trpělivost a tak jsem na něj uhodil: „Kolik za něj chcete?!“ „Za ten příborník?“ zeptal se muž s nevinností pětiletého děcka. „Za ten klavír!“ hřímal jsem až se na mne manželka otočila od dokumentárního filmu na dvojce a s podmračeným obličejem si dala prst na ústa. „A kolik by měl takovej klavír stát?“ Zeptal se mě najednou muž v telefonu a já automaticky odpověděl, že jsem chtěl klavír do padesáti tisíc. „Ten náš hraje, takže je za padesát,“ řekl muž v telefonu, „my vám ho dovezem.“ Než jsem se zmohl na slovo pan Kováč praštil telefonem a já se hrozil chvíle, kdy mi klavír přiveze.
Jenže pan Kováč si to zřejmě rozmyslel a druhý den, třetí den, se nikdo neobjevil, nikdo neozval a já si oddychl.
Byla to tenkrát krásná májová slunečná středa. Vrátil jsem se z práce a před vchodem do domu stál žigul s přívěsem a na něm tmavě přelakované piáno. V tu chvíli mne polil horký pot. Na schodech seděl celý klan Kováčů. Pan Kováč s bratrem mě hned z dálky poznali. Nechápu jak mě poznali ani jak našli náš dům. Rozběhli se ke mně, vysvětlili mi, proč jedou tak pozdě, že jim budu muset dát na benzín, protože jinak odsud už neodjedou, že jim ten žigul moc žere a že si museli půjčit vozík od Lakatoše a ten prý chce za půjčení dva tisíce a flašku k tomu a že oni museli vyjet už včera, protože jedou až z Jáchymova, takže musím dát šest tisíc, protože Lakatoš chce ty dva tisíce za den a oni přijedou až zítra, protože dneska tady potkali Horváta a tak ho musí navštívit, protože Horvát si vzal jeho sestru... Nebyl jsem schopen slova. Pan Kováč byl ale světa znalý ještě jednou mi nabídl přelakování a jeho bratr mi dokonce otevřel kufr žigulu, kde měl asi dvacet plechovek s nejrůznějšími laky, pro případ, že by se mi tato barva nelíbila. Řekl jsem, že jsem s barvou spokojen a pan Kováč s bratrem se jali s pomocí dalších mladíků patřících do rodiny stěhovat klavír do čtvrtého patra našeho činžovního domu. Když došli ke dveřím a po několika nárazech klaviatury zjistili, že není možné projít nechali klavír klavírem a dlouze se o problému bavili opodál, zatímco sousedi se na mně zle dívali, protože se museli protahovat velmi úzkou mezerou mezi klavírem a dveřmi. Když se Kováčovi asi za hodinu vrátili, zeptali se mne, proč tu stojím ať jdu domů, že oni to zvládnou. Odešel jsem domů a začal jsem sčítat domácí úspory. Z přepočítávání mne vytrhlo klepání a za chvíli se to u nás doma Kováči jen hemžilo. Nikdy bych nevěřil, že lze klavír rozebrat na tolik součástek. Za malou chvíli bylo pianino opět složené a pan Kováč mne ujistil, že to co zbylo jsou jen náhradní díly. Když jsem zmáčknul klávesu a ozval se zvuk, musel jsem mu dát za pravdu. Kováčovi ze mě nakonec dostali třiašedesát tisíc. Nevím za co všechny ty příplatky byly, ale díky nim okamžitě odjeli z naší ulice.
Manželka byla nadšená, ale její nadšení netrvalo dlouho. Za měsíc totiž pochopila, že náš syn se ke kariéře hudebníka nehodí. Tím se ulevilo nejen Honzíkovi, ale i paní Dvořákové, která našeho synátora učila a i mě, protože i když nemám hudební sluch, přísahal bych, že to pianino bylo rozladěné a dokonce že některé klapky vydávaly zvuk pro tento druh nástroj naprosto nestandartní. Navíc lak bratra pana Horváta prvděpodobně nebyl nejtrvalejší a pomalu odkapával na naší plovoucí podlahu. Honzík plně objevil své nadání díky hodinám hudební nauky, na kterých byl schopný pobít se až s pěti dětmi během jedné vyučovací hodiny. Proto jsem ho přihlásil na kroužek karate, kde se bohužel nezklidnil, ale zdokonalil, takže už přepere i mne.
Tím mé utrpení ale zdaleka neskončilo. Bylo třeba prodat klavír. Bylo třeba ho prodat rychle, protože naše javorová plovoucí podlaha vlivem tmavého laku pomalu černala. Dal jsem si inzerát, ale kupce jsem sehnal jen jednoho. Přišel i s odborníkem. Ten se mne však po několika taktech nějakého preludia zeptal, zda součástí pianina nebyly ještě nějaké díly, které mi při stěhování vypadly. Ukázal jsem tedy odborníkovi to, co mi zanechal pan Kováč jako náhradní díly, načež se odborník chytil za hlavu a i s potenciálním kupcem odešel z našeho bytu.
Pomalu jsem propadal zoufalství, když tu se jednoho krásného dne před naším domem objevil žigul, moskvič a embéčko. Nechápu jak se dostali Kováčovi, Lakatošovi a Horvátovi k nám do bytu a už vůbec nechápu jak se tam mohli vejít. Ale z pana Horváta se vyklubal odborník na piána a od klavíru na mě volal že za víc jak deset tisíc ten klavír neprodám. Vmáčknutý mezi futra s panem Kováčem, který mne energicky poceloval, jsem na něj zavolal ať si ho za desítku klidně vezme. Kolem klavíru se to zahemžilo a za chvíli kolem mne procházel na desky rozložený klavír. poslední odcházel pan Horvát, který mi s úsměvem potřásl rukou a vmáčkl mi do ruky ztvrzenku. „Za dopravu, montáž, stěhování a odborný posudek si firma Kováč-Horvát-Lakatoš účtuje 10 000 Kč.“ Dal jsem panu Horvátovi dvě stovky od cesty a byl jsem rád, že je klavír pryč. Když si představím, že jsem si mohl klavír pronajmout, rvu si vlasy. Pronajmul bych si klavír jen na ten první týden, než ženě došlo že z našeho Honzíka Mozart nebude.